Po velké hádce si nasadíme masku

5. března 2018 v 16:17 | Popelka |  Zápisky
Hodně jsem se teď o víkendu pohádala s jedním kamarádem, se kterým spolu ale bohužel děláme taky na jednom projektu. A to tak, že my dva jsme si nejbližšími spolupracovníky.

Rozčílil se na mě kvůli jedné věci a začal mi psát nenávistné zprávy. Dostal se fakt do ráže a provokoval mě, abych se s ním začala hádat. Nevydržela jsem to a odpověděla jsem mu. Nechtěla jsem se s ním hádat, takže jsem byla docela konstruktivní. Za část těch věcí, co mi vyčítal jsem se mu omluvila, část jsem mu vysvětlila ze svého pohledu a šla jsem spát, bylo pozdě.

Ráno jsem se probudila a našla jsem - nevím jak to jinak nazvat - kupu sraček. Napsal mi strašně moc fakt dlouhých zpráv. A když píšu strašně moc fakt dlouhých zpráv, tak si pořád ještě nedokážete představit, jak moc těch zpráv bylo a jak byly dlouhé. Vsadím se, že by to dohromady dalo třeba i 5 normostran, ale nepřepočítávala jsem to, nejsem sebevrah. Ani jsem je nepřečetla všechny, ze stejného důvodu. Skončila jsem asi ve třetině, protože už jsem to nevydržela.

Nemělo smysl na to jakkoli reagovat, nadával mi za úplně všechno. Polovinu z těch věcí, na kterých demonstroval, že celý život je špatný, jenom kvůli mě, jsem si nepamatovala. Obvinil mě z chronického popírání reality. Obvinil mě, že nejsem schopná nikdy uznat chybu a omluvit se (byť jsem se mu v předchozích zprávách omlouvala). Taky mi řekl, že všechno, co se mi na tom projektu povedlo, bylo jenom díky tomu, že se mnou dělal on. Že ho chornicky nerespektuju a nejsem ochotná ani pohnout malíčkem navíc... Ale ani jediný náznak toho, že on by něco někdy udělal špatně, že třeba ne úplně všechno byla vždycky chyba čistě na mojí straně.

Jak říkám, ani jsem to nedočetla, představa co bylo všechno v těch dvou zbývajících třetinách... zvedá se mi žaludek jenom na to pomyslím. A to celé ty zprávy začínaly "mám tě rád, ale..."

Jak je možné napsat někomu, koho údajně máme rádi tolik, ale opravdu tolik hnusných a zlých věcí, zpochybnit zásluhu za velký kus práce, který člověk odvedl, a obviňovat ho snad ze všeho, co se kdy stalo. Kdybych to dočetla do konce, možná bych se dozvěděla, že holokaust je taky moje chyba.

Byla jsem z toho opravdu hodně, hluboce smutná. Vědomě jsem věděla, že to co udělal, nevypovídá nic o tom, jaká já jsem a jak se chovám, protože takhle se problémy neřeší. Takže kdybych dělala reálné problémy, tak by se řešily jinak - rozumnou debatou, ne neutuchajícím proudem nadávek. Věděla jsem, že většina věcí, co napsal, jsou hlouposti a ty co nejsou hlouposti, tak jsem se mu za ně už někdy dřív omluvila. Věděla jsem, že ani nemá smysl se pouště do debaty, protože těch nadávek bylo tolik, že bych se jim nikdy neubránila a jen bych si vysloužila další. Ale stejně mě to hluboce ranilo.

Dnes ráno jsem o tom psala terapeutce, protože je nejlepší. Psala mi, že si z toho nemám nic dělat, protože takto se chovají jenom nešťastní lidi. Měl zřejmě špatný moment a potřeboval terč, na který shodit své problémy. Už se mi, díky její práci, podařilo to asi docela zpracovat a nebrání mi to žít normální život. Ale máme před sebou ještě nejakou dobu na tom projektu... Co teď? Terapeutka radí, nasadit si masku a tvářit se, že se nic nestalo. Ale já to asi nedokážu. Myslím, že se nedokážu tvářit, že je všechno naprosto OK, usmívat se a mávat.

Co byste mi radili?
Vaše ublížená a realitu popírající
Popelka
 

Óda pro nadřízenou

1. března 2018 v 13:39 | Popelka |  Poezie na okrajích sešitu
Já vím, pouštím se do témat z kterých stoupá dým,
asi už jsem taková a nikdy se nenapravím.
Místo květin čmárám po papíru argumenty,
a ohrnuju nos nad tvými instrumenty.

Žiju si ve vlastní cele co sama jsem si vystavěla,
nakreslila jsem si mříže a teď si přijdu ovdovělá.
Nevidím smysl v běžném světě
a pohrdám tím jak ty pohrdáš mnou,
shrnu to všechno v jediné větě,
a ač jsem na světle, brouzdám se tmou.

Jsi primitivní a bez páteře a snažíš se vypadat sečtělá,
já s tužkou v ruce sedím, rozpálená doběla.

S tužkou v ruce co kreslila dřív kytičky,
co linuly se z ní básničky,
a dneska píše úkoly a data.
Ach ty moje holka zlatá,
kdyby se za daty alespoň neskrýval dým.

To bychom si tedy MY nedovolili

23. února 2018 v 14:05 | Popelka |  Šrotování v mozečku
Připadám si hrozně nepatřičně, že se právě plánuji psát optimistický článek o mladých lidech a mně ještě nebylo ani 23 let. Nicméně se mi už blíží ta hranice, kde si člověk řekne o-ou, vždycky jsem si myslela, že v následujících sedmi letech se vdám a pořídím si první dítě, ale nejsem tomuto cíli o moc blíž než když mi bylo 15. Nicméně vzledem k tomu, že se blížím této pomyslné mentální hranici, nabývám dojmu, že si můžu dovolit napsat článek o "našich mladých lidech".

"Naši mladí lidé" spadají do věkové kategorie 15 - 23 (ano, rozhodla jsem se sama sebe do této kategorie započítat). Horní hranice je dle mého dost mlhavá, protože někdo je dědula ve 20, někdo je mladej ve 40. Řekla bych, že oba extrémy jsou špatně. Člověk by měl někdy dospět a mělo by se tak stát někdy mezi 20 a 30 lety a ideálně postupně a v průběhu. No, ale dost definování toho, kdo je mladý, pojďme se posunout k úvaze.

Když mi bylo 18, rodiče se rozčilovali, že jsme na jednom projektu debatovali o etických dilematech (jako komu transplantovat srdce, když máme jenom jedno a 6 zájemců). Prý proto, že mladí lidé nemají o takovýchto věcech vůbec přemýšlet, protože nemají životní zkušenost.
No, nedávno jsem si četla materiály z jednoho pilotního projektu ve Velké británii, kde malé děti (asi devítileté) řešily podobná dilemata. Debatovaly o nich jednu hodinu týdně asi rok a ukázalo se, že měli oproti dětem, které se hodinu týdně etickým hypotetickým výzvám nevěnovali, statisticky prokazatelné zlepšení v matematice, čtení i psaní.

Pomiňme ale tento experimentálně prokázaný pozitivní vliv hypotetického řešení výzev na rozvoj mladého člověka. Proč by řešení etických problémů v hypotetické rovině mělo být mladým lidem zapovězeno? Protože s více zkušenostmi, (které "naprosto logicky" příbývají s věkem) jsou lidé více lidmi? Není naopak mládí esencí lidství, protože obsahuje naději a je čisté, jak o něm píší umělci? Vždyť staří lidé na svá mladá léta vzpomínají jako na svá dobrá léta. A kde je ta lineární křivka poznání a zkušeností stoupajících s věkem? 24 letý absolvent Cambridge bude vzdělanější než kdejaký 40 letý tatík. A 20 letý uprchlík ze Sýrie toho za sebou bude mít 3x tolik, než co o deset let starší středoevropan. Neexistuje jednoznačná lineární křivka, na které by bylo možné zakreslit čáru a říci "tak, a takto staří lidé už jsou dost zkušení, aby mohli řešit problémy".

Když mi bylo 21, na konferenci České sociologické společnosti si jeden profesor od nás ze školy postěžoval plénu, že jeho studenti jsou o tolik horší, než bývali.
Nemám šanci posoudit, jestli tomu tak doopravdy je a tenhle názor je ve společnosti hodně rozšířený. Na druhou stranu se potom na přednášce armádního analytika, na které sedí lidi staří 15-20 let, přednášející rozplývá, že tyto stejné věci často přednáší taky českým generálům a že ti nepokládají ani z poloviny tak dobré otázky.
Sama učím několik seminářů u nás na fakultě a přestože to občas dalo trošku práci, takový ten fenomén tupě hledícího žáka jsme neměli ani v jednom případě. Bez urážky, pane profesore, ale jste si opravdu jistý, že studenti jsou o tolik horší než bývali? Nejsou náhodou jenom vaše přednášky o tolik horší než bývaly? A to vás mám opravdu ráda, vždyť to víte, zvažuju že u vás budu psát diplomku a právě pod vámi jsem jeden z těch seminářů vedla.

Moje spolubydlící si nedávno našla novou práci. Nepotřebuje ji. Našla si ji, protože se chtěla při škole ještě něco naučit i v praxi. Trvalo to jenom tři týdny a už začala být otrávená, že tam má málo práce a jenom tupě kouká do počítače. Že tam sedí a oni pro ni nemají úkol. To, že já píšu tento článek v pracovní době, je taky dobrý příklad toho fenoménu. Ale kdybych šla domů, byl by to průser. Tak drzá, abych si vytáhla věci do školy ještě nejsem, byť se tam asi blížíme, protože sedět v kanceláři musím, ale práci pro mě nemají. Došlo to tak daleko, že jsem se naučila dělat všechny věci fakt pomalu, abych byla zabavená a neseděla jenom tupě osm hodin na židli a sjížděla Znuděnou pandu. A takto zaměstnavatelé zabíjejí potenciál mladých lidí. Přitom se tváří, že jsou progresivní, žádné cvakací karty, co budou měřit, kdo odseděl kolik hodin v kanceláři. Ale že by měli připravené úkoly a až je člověk udělá, mohl by jít domů... nebo pro něj měli alespoň další úkol...

Takže zde máme krásné tři příklady toho, proč se může zdát, že to s mladými lidmi jde z kopce. Problém je, že ono to s nimi nejde z kopce. Samozřejmě, kdybych učila sama sebe na gymplu, asi bych nad sebou taky kroutila hlavou, že tohle bych si já za mlada nikdy nedovolila. Ano, byla jsem hozný středoškolák a doteď se divím, že mě ve druháku z gymplu nevyhodili. Ale i tak dávám ruku do ohně za to, že u učitelů, kteří opravdu chtěli, abychom s nimi spolupracovali a přistupovali k nám s důvěrou a respektem, jsem v hodinách pracovala a s domácí přípravou si dávala záležet.

Ono to možná není vždycky jenom o mladých lidech, ale o přístupu k nim. Tak nám nezakazujte debatovat o etice, protože díky tomu budeme chytřejší. Přistupujte k nám férově a my si vás budeme vážit.

Jdu si koupit lízátko a kačera na provázku.
Vaše Popelka
 


Opuštěná společnost

17. února 2018 v 20:12 | Popelka |  Čtenářský deník
Hned v začátku bych měla říct několik věcí. Za prvé, s Taberym se trošku znám, byla jsem u nich na stáži a než mi ji nabídnul, tak jsme si nějakou hodinku na jedné akci povídali Za druhé se mi na té stáži strašně nelíbilo a dost mi to zkazilo mínění o Respektu, byť pořád uznávám, že dělají jednu z nejlepších novinářských prací, jaké v Čechách máme. Za třetí jsem knížku poslouchala jako audio a to prostě trošku mění dojem.

Erik je dobrý novinář, píše výborné úvodníky a kdo se někdy pokoušel úvodník napsat, si uvědomuje, kolik to vyžaduje kreativity. Zároveň se hodně zabýval první republikou, na Peroutku psal buď bakalářku, nebo diplomku, teď si nejsem jistá co z toho. Toto zkreslení se v Opuštěné společnosti velmi projevuje, ale minimálně první třetině knihy velmi sluší.

Ano, rozdělila bych knihu do tří třetin. První bych dala jako povinnou četbu do každé školy a určitě všem studentům žurnalistiky a ideálně všem Taberyho kolegům.
Takto vypadají texty, které lidé chtějí číst. Současné události zasazené do historického kontextu, ale nikoli do plytkých dat, nýbrž do vykreslené historické společenské nálady. Porovnání současné rétoriky v občanské debatě s historickou rétorikou v občanské debatě. Ukázání styčných bodů, upozornění na odlišnosti. Tohle je největší přidaná hodnota, jakou může novinář čtenáři nabídnout. Řekněte nám, co se děje a ukažte nám, kdy a jak se to už dělo. Ukažte nám podobnosti v jiných zemích, interpretujte, vysvětlujte, vzdělávejte nás. Novinařina není jen o strohých faktech. Novinařina, hlavně když se jedná o týdeník, je především o názorech a interpretaci. A to současnému Respektu chybí, ale v Opuštěné společnosti to nacházíme.

Druhá třetina je chabý pokus o analýzu současných společenských trendů, ze které si už nic nepamatuji. Jen to, že mě nezaujala, přišla mi nedostatečně vyargumentovaná a obecně velmi málo přínosná. Tyhle myšlenky by stačilo shrnout do jednoho, dvou úvodníků. V Opuštěné společnosti podle mě nemají místo a znám mnoho lidí, kteří knihu přestali číst po té, co se dostali k této části.

Což je ovšem škoda, protože tím se nedostanou k poslední třetině, kde opět vidíme skvělé zasazení současné situace do historického kontextu. Historického v hodně velkých uvozovkách. V poslední části knihy se Erik soustředí na dvě největší postavy současné české politiky, Miloše Zemana a Andreje Babiše. Popisuje jejich minulost a vývoj a je velmi zajímavé, vidět, jak se jejich výroky v průběhu let mění a oni si z roku na rok protiřečí. Z některých konkrétních věcí samozřejmě běhá mráz po zádech, ale i tato část knihy cílí spíš na zachycení obecného vzorce, v této části vzorce chování dvou zmíněných politiků, než o vyjmenování všeho špatného, co kdy v životě udělali. Nejde pouze o hledání strohých faktů, ale o jejich interpretaci a vysvětlení.

Nechci se pouštět do elaborace negativního vlivu těchto dvou politiků na Českou společnost, od toho je tady Taberyho knížka, kterou, přes její slabší prostřední část, opravdu doporučuji přečíst. I pokud patříte mezi skalní fanoušky Andreje a Miloše a nechcete o nich číst žádné negativní věci (což je ovšem chyba, protože bychom se měli zajímat i o negativa našich favoritů, aby se nám nestalo, že nás někdo převeze), tak si přečtěte alespoň první třetinu knihy. Vykreslení společenské nálady první republiky a zasazení vzniku protektorátu a nástupu komunismu do kontextu tehdejších společenských nálad (vycházející z dobových textů, které se tehdy objevovaly v novinách) je opravdu brilantní práce a kéž by podobné kousky byly k nalezení v každém čísle Respektu.

Umělcovo rande

14. února 2018 v 12:27 | Popelka |  Šrotování v mozečku
Toulat se v ulicí, to už dávno není můj styl...
Vtíravá myšlenka, že ztratila jsem cíl.
Podpadky klapou po kočičích hlavách
a morseovkou ťukaj S-O-S
...
Napsala jsem před několika lety, když jsem zrovna měla kreativní moment. Tehdy jsem příliš nepsala ani poezii, ani nic jiného. Přesně, jak to vystihuje první verš: toulat se v ulicích, to už dávno není můj styl. Je to sice trošku asociace přes dvě kolena, ale není právě toulání se v ulicích tak trochu samo o sobě projevem kreativity? Umění ztratit se ve vlastních myšlenkách a ve svém okolí, jen tak se procházet mezi domy, zalézat do dvorů, okukovat sochy a okna a splývat s architekturou a přírodou kolem.

Minimálně pro mě to tak trochu spojitost má. Takže to volání o pomoc rytmem klapání podpadků vlastně už tehdy znamenalo, že jsem ztrácela kontakt se svojí křehkou dušičkou, se svojí vnitřní vílou čmárající rýmovačky, se svoji kreativitou. A o tom je vlastně celý tento blog, jak jsem už zmiňovala v jednom z předchozích článků. O tom, jak nacházet kreativní energii.

Tento koncept jsem převzala od své oblíbené LosAngelské youtuberky a ta ho převzala zase z nějaké knížky, takže se jedná o docela dlouhou cestu, odkud tato idea pochází, ale vlastně jde o hodně zajímavý koncept péče sama o sebe. Starat se sama o sebe je děsně potřeba a v dnešní době hodně trendy, ale tohle je ještě trošku něco jiného, než jenom jít do fitka nebo do lázní. Jde o to, starat se o svoji dušičku. Udělat si čas na věci, které máte chuť dělat, ale nikdy jste je neudělali. Najít odvahu udělat něco nového. Ale nemusí to být ani o odvaze, protože ta nová věc nemusí být nijak stresující, ale jde prostě o to najít si čas a prostor to udělat. A může to být procházka částí města, kam nodmálně nechodíte. Může to být podívat se na nový film (pokud teda nesjíždíte filmy každý druhý večer). Může to být uvařit nové jídlo, co jste zatím nezkoušeli. Jet jen tak na chvíli do zahraničí. Nakreslit něco. Zajít na nějaký kurz. Zajít si zatančit. Zkusit fotografovat.

Je to opravdu v celku jednoduchý koncept. Prostě si udělat čas na něco příjemného, co pravidelně neděláte. Možná i něco, co vás trochu děsí, nebo co prostě jenom neděláte tak často, jak byste rádi. Ale zároveň by to mělo být něco, co vás vytrhne z vaší pravidelnosti a ukáže vám něco nového. Důležité ale také je naladit se na vlnu poznávání a soustředění se na své vlastní emoce a vjemy.

A to je vlastně celé. Na základě této naprosto jednoduché myšlenky se pojmenoval můj blog, tímto stylem se teď snažím vyplňovat svůj volný čas a tímto stylem se snažím znovu získat ztracenou kreativitu. Snažím se, aby toulání se v ulicích zase bylo můj styl.

Vaše Popelka

PS: zbytek básničky vložím někdy časem, až budu mít méně nápadů na témata článků :)

Dobíjení baterek po francouzsku, díl II.

13. února 2018 v 14:53 | Popelka |  Zápisky
Minule jsem zapomněla sdělit, že jsme taky první den navštívili Saint Chapel, neboli svatou kapli a pokud se chystáte do Paříže, tohle je rozhodně místo, tam byste se měli rozhodně zajít podívat. Je to nádherná, zachovalá gotika, ale to opravdu dech beroucí je celá bible vyobrazená ve vitrážích. No fakt, od stvoření světa až po apokalypsu.

Druhý den byl mnohem méně poetický. Už jsem zjistila, že mi francouzské kafe nechutná, Louver jsme měli za sebou, Eiffelovku jsme stihli hned ráno a mě naprosto strašně moc klouzaly boty. Krom toho jsem se svými fotkami před slavnou kovovou věží nebyla moc spokojená a byť je to hrozně povrchní, strašně mi to kazilo náladu. Naštěstí mi pak Monet a Renoir celkem zvedli náladu a Van Gogha v Muzeu d'Orsay zas tak moc neměli, takže chvíle v této velkolepé galerii byly světlejší momenty druhého dne. Zajímavé je, že se mi na impresionisty chtělo nejméně ze všech (protože mám ráda jenom ranný impresionismus a zrovna Van Gogha a jemu podobné fakt nemusím), ale stejně jsem si všechno nakonec prohlížela nejdéle ze všech… Myslím, že na mě všichni koukali malinko skrz prsty, když jsem si od srdce zanadávala na expresionisty a kubisty, ale stejně bych řekla, že nakonec to umění prožívám nejvíc ze všech. Mně totiž ten průchod galerií trvá tak dlouho, protože na sebe každý obraz nechávám působit. A to prostě zabere nějaký čas.

Vydali jsme se vyzkoušet francouzský Mekáč. Jo, opravdu mají vlastní fastfood, který kopíruje koncept McDonaldu a bylo to přesně jako v McDonaldu, chutnalo to přesně jako v McDonaldu, akorát se to jmenovalo Quick a dostali jsme kečup zadarmo. Byl hned vedle Moulin Rouge, který teda nemá už vůbec nic z té atmosféry, co od červeného větrného mlýnu nad kabaretem čekáte. Následně jsme se vydali postranní uličkou směrem k Sacre Coeur, zalezli do mikro obchůdečku, ve kterém jsem si koupila obdobně mikro diáříček a měli jsme pocit, že jsme alespoň na chvíli unikli standardnímu turistickému tuchu. Flákali jsme se ulicemi Montmartru, plnými turistů a rádoby francouzských butičků, co už ale dávno nejsou francouzské, ale turistické. Teď zním hrozně negativně, ale vlastně to negativní nebylo, jen jsem se neustále nemohla zbavit pocitu, že žijeme hrozně moc turistickým způsobem a ani trošku jsme se nepřiblížili tomu, jak vlastně město vnímají opravdoví Pařížané. A to je ten zážitek, který se vždycky z dovolené snažím alespoň chvíli mít.

V neděli ráno jsme se vypravili na trh. To byl docela francouzský zážitek, protože podle našeho hostitele, na trhu ve francii seženete úplně všechno, chodit na něj je tradice a jsou tam k sehnání ty nejlepší věci. Za potraviny si samozřejmě připlatíte, ale zase máte prvotřídní maso, ryby, ovoce a zeleninu a ze všeho kolem se vám sbíhají sliny, jak je to krásné a voňavé a jak moc za to chcete utratit svá drahocenná, ve východoevropské zemi těžce vydělaná, eura. Nicméně jsem už oznámila mé drahé rodině, že bychom do Paříže měli jet utrácet těžce vydělaná eura na víkend někdy brzo jako rodina. Nejsem si jistá, jak to mám přesně s tím městem, protože to kafe je pro mě trochu deal-breaker, ale ty muzea mi rozhodně ještě nestačily.

Dobíjení baterek po francouzsku, díl I.

12. února 2018 v 15:14 | Popelka |  Zápisky
Sedím v letadle z Paříže domů a pomalu rozdýchávám návrat do reality. Dovolenou jsem potřebovala a to tak, že strašně moc. Můžu si za to sama, protože jsem jeden z těch typů lidí, kteří chtějí dělat všechno. Naprosto všechno. Tuhle práci, tamtu stáž, učit na fakultě, studovat, ideálně studovat ještě další školu, dělat na studentském projektu, psát pro časopis, cvičit jógu, sportovat, hodně číst, chodit do divadla a do muzeí, psát poezii, vysedávat v kavárnách… Do týdne se prostě nedá nacpat úplně všechno, obzvlášť když velkou část dne zabírá potřebný spánek.

S teď v únoru to všechno nějak dosáhlo vrcholu, můj organizmus řekl stop, já jsem onemocněla a do toho můj mozek řekl taky stop a já jsem dostala ohromnou chuť z toho shonu každodenního života vypadnout. Naštěstí jsme tou dobou měly s kamarádkami už nějakou dobu koupené letenky na návštěvu ke kamarádovi do Paříže.

Byly to tři dny naprosté parády. Paříž je fantastická a ty groteskní příběhy o nefunkčním ničem a hromadě stávek, které se o Francouzích povídají, se nám vyhnuly. Náš hostitel měl teorii, že je na ně teď moc zima. A to bych s ním asi souhlasila. Letadlo tam mělo zpoždění, kvůli sněhové kalamitě na letišti (sněhové kalamitě rozumějte pár centimetrům sněhu) a údajně jsme zažili jediný Pařížský víkend, kdy sněžilo.

Mně promokly boty, naprosto hrozným způsobem, musela jsem je večer sušit na topení, celý den jsem v Louveru čvachtala, ale stejně jsem měla na obličeji podobně blaženě-zasněný a mírně nasraný výraz jako Mona Lisa, protože všechna ta nádhera kolem mě naplňovala obrovským pocitem vnitřního štěstí, přestože jsem měla hrozný hlad a málo kofeinu v krvi. Možná to byly ty atributy, které mi na rozdíl od Mony chyběly, a proč se na mě nestála fronta, aby si se mnou všichni vyfotili selfie, protože jinak přísahám, že jsem se tvářila úplně stejně jako ona.

Mona je rozhodně nejslavnější a nejfotografovanější exponát v Louveru, ale celé to místo je jedna velká památka. Mají tam místa, kde se ani nekoukáte na vystavené artefakty, protože samotná architektura je natolik dech beroucí, že vnímat ještě obrazy prostě nemáte kapacity. Viděli jsme několik slavných maleb, fakt báječný francouzský lustry z doby Napoleona, originální římský helmy, vyfotili jsme si fotku s obrazem jednoho šlechtice (protože jsme se od Japonských turistů naučili, že selfíčka se slavnými obrazy jsou děsně in, ale nevím, zrovna tahle fotka má na mým instagramu nejmíň srdíček), několikrát jsme se ztratili, když jsme hledali záchody, strávili jsme uvnitř asi 4 hodiny ale stejně jsme neviděli ještě vlastně vůbec nic. Jediné, co jsme si prošli opravdu pořádně bylo oddělení Islámského umění, které bylo naprosto fascinující, přestože ho většina byla umístěna na objektech užívaných k běžnému životu. Dokážu si představit, že bych měla podobným způsobem obloženou koupelnu, přestože to je vzor třeba z 15 století. A ty talíře a koberce…

Když jsme opustili teplo obrovského muzea, zalezli jsme do nějaké blízké kavárničky na quiche, čajíček a kávičku. Francouzská káva mi nechutná, testovala jsem to celý víkend a můžu to bezpečně potvrdit. Nicméně, jak můj tatíček velice distingovaně říká, není umění chlastat, když ti to chutná. Tak stejně tak nepijeme kafe pro zábavu, ale protože na něm náš organizmus má vytvořenou závislost. Zatímco jsme doplňovali živiny a kofein, pomalu se setmělo a my jsme se vypravili omrknout ještě Notre-Dame. Zrovna uvnitř probíhaly chvály a celé místo bylo tak báječné a tolik z něj dýchala přítomnost Boha, že mě to jednou zase hluboce ujistilo v mojí víře.


Všimli jste si někdy toho, že Francouzi jsou obecně mnohem hezčí než Češi? Myslím teď chlapy. Ženy jsou stylovější, ale o kráse bych vyloženě nemluvila. A taky musí být fakt dobří v posteli, protože přísahám, že jedna blondýna, co seděla hodinu přímo naproti mně ve vlaku z letiště, (ano, všimli jste si správně, najednou mluvím o dnu příjezdu, přestože jsem právě popsala první den…) vypadala, že bude mít každou chvíli orgazmus, a to jí její drahý protějšek sahal celou dobu jenom na koleno. Tím bych zakončila dnešní zápis, budeme pokračovat zase zítra.

... a nebojovat o víc?

7. února 2018 v 11:35 | Popelka |  Šrotování v mozečku
Každý si žijeme svůj život. Znamená to ale, že se s ním máme prostě spokojit? Že nemáme chtít víc? Že se nemáme snažit, že nemáme bojovat? Dnes ráno jsem četla příspěvek Kolumbijského fotografa a redaktora pro National Geography o jeho životním příběhu, který ho přivedl k několika Jihoamerickým projektům usilujícím o osvětu v oblasti sexuality. Když byl devítiletý chlapec, byl znásilněný. Jeho příběh mi připomněl jeden článek, který jsem napsala v minulém roce. A ano, uvědomuji si, že sexuální násilí na mužích má s feminismem jenom úzkou spojitost, ale ráda bych ho s vámi, v mírně rozšířené a aktualizované podobě sdílela, protože věřím, že to je stále velmi palčivé téma.

Být feministka je téměř sprosté slovo. Proč? Protože ženy a muži jsou už rovnoprávní, přece. Boj skončil, sbal si zbraně a táhni domů. K manželovi.

Jo, ale pak je tady taková věc, že třeba "žena se nemůže stát hasičem, protože by nedokázala odtáhnout svého parťáka, kdyby upadl do bezvědomí." (No tak jim dejte stejný fyzický standardy pro přijetí, jako mužům...) "A taky se nerozhoduje racionálně, protože má mateřský instinkty." "A ty ses právě rozbrečela kvůli bakalářce, protože máš PMS - jak to asi řeší řidičky stíhaček v Íránu?" Nebo starý pán na konferenci české sociologické společnosti přesvědčující publikum, že "predominantně ženský kolektiv trpí výkyvy a je nestabilní, tudíž pro práci nevhodný, protože ženy mají menstruaci." Tohle se všechno se ale zdá jako minoritní problémy, nerovnost platů (kterou můžeme vidět třeba v té slavné kauze hvězd Big bang theory) taky, oproti třeba tomu, že podle statistiky stopznasilneni.cz je až 25 % český žen někdy za svůj život znásilněno.

K napsání tohoto článku mě insporovala báseň, která na mě vyskočila na facebooku. Indické děvče popisuje situaci v Indii.
Nechte se unést krásou a sílou poezie "Brown girl's guide to gender".


Já jsem vám ji i přepsala, o překlad se však snažit nebudu, protože bych zabila poetickou část.

First boy, who held my hand told me
boys don't wanna hear about vaginas bleeding.
Younger me could smell the misogyny.
Vaginas only meant to be fucked,
breasts only meant to be sucked,
mouths only meant to blow.
It's true, I know
my waist meant to be compared to an hourglass,
my voice only meant to quiver, "Ugh, please, fast."
Yet, I am silenced.
For all we boil down to is sexual interaction.
Not just me. My mother, sisters, friends,
all quicken their pace post 8:30 in the evening.
My mom telling me to wear skirts out less often.
Nirghaya and more left forgotten.
We don't want to be another of India's daughters, do we?
So I wear my jeans long and wear my tops high,
don't show my cleavage or a hint of my tights.
Don't want to be mistaken for wanting it.
Cause if I wear less, I'm more than just flaunting it, I'm risking it.
Risking not my virginity, but my life.
My hymen seems to by sacred, told to keep it till I'm wife.
If not, I'm a whore, *** *** and more.
Not as pure as I was before.
15-year-old Laxmi didn't like 32-year-old Guddu back
and Guddu dealt with it really maturely.
He made her the victim of an acid attack.
Laxmi could be your sister, your girlfriend, your cousin,
We're girls, women, human, not a burden.
So I ask my male friend to drop me home
because his privilege will protect mine,
I'm sorry, dad, for I was catcalled in my uniform at the age of 9.
This isn't an all men thing I know. Trust me I do.
But the men I can trust are only a few.
At the age of 12, my bra straps were sexualized.
At the same time, we don't get damn sexual rights.
My aunt was raped by her husband, but marital rape is fine,
Pucker it up, it's a mad design, get in line.
So what I'm trying to say here tonight is
I'm sorry I was brought up in a family where my brother
taught me wrong from right,
where my mother believes in our generation to better the world.
And make it slightly easier for each and every girl.
Thank you.
For I see men in this room,
reaching out for help, realizing the bane of the womb.
Being saved by the sane of a few.
We're all collectively reaching out to you.

Znásilnění a sexuální násilí není abstraktní problém, který se nás netýká, jak mi psali někteří respondenti do dotazníku k výzkumu k mé bakalářce. Stejně tak feminismus není sprosté slovo. A byť se to může zdát jako dvě oddělené problematiky, feminismus bojuje proti sexuálnímu násilí. Na komkoli. Typickým příkladem kampaň #metoo, přestože i v ní se našly extrémní a srandovní případy, které legitimitu celé kampaně podkopávají. Nicméně například odhalení po několika desítkách let, že trenér národního gymnastického týmu USA opakovaně sexuálně zneužíval své chovanky dokazuje, jak moc potřebná byla kampaň uvolňující tabu veřejné disukuse o sexuálním násilí a zneužívání. A ano, byl to projekt feminismu.

"Všiml jsem si, že jsi feministka. Mohla bys mi vysvětli, proč proboha?"
Protože věřím, že muži a ženy jsou si rovni. Protože věřím, že není v pořádku, když ti muž řekne "první věc kterou udělám, když potkám holku, je, že si představím, jak jí postříkám obličej". Protože věřím, že není v pořádku, když někdo ženám říká, že něco nemůžou dělat, protože mají kvůli menstruaci psychické výkyvy. Protože věřm, že není v pořádku, když někdo mužům říká, že něco nemůžou dělat, protože whatever - mám na mysli teď třeba zůstat s dítětem na "mateřské" dovolené.
Proto jsem feministka.
A myslím si, že velká část lidí ve skutečnosti jsou feministkami a feministy, stojí za stejnými hodnotami rovnosti a svobody, jen v dnešním mediálním diskurzu je feminizmus tak zdiskreditován, že dokonce můj bratr, který je ideově největší levicový liberál jakého jsem kdy poznala, se slovu feministka směje.

Vaše feministka
Popelka
PS: vše v uvozovkách jsem doopravdy slyšela

Deníčkování

6. února 2018 v 17:24 | Popelka |  Zápisky
Tohle téma týdne je k začátku nového blogu po X letech blogovací pauzy jako stvořené. Hlavně proto, že blog vznikl jako součást odpovědi na otázku: Jak chci žít svůj život?

Psal se ještě pořád rok 2017, přestože mu už brzo mělo odzvonit, a nastávalo období bilancování. Já jsem většinou tyto "velké životní zlomy" a plánování "co chci být a jaká chci být" neměla v lásce, protože jak já sakra můžu vědět, jaká budu za pět let, když nedokážu vědět ani jaká budu za půl roku. Ale narazila jsem na speciální typ deníčku navržený mou oblíbenou americkou youtuberkou, jehož koncept mi přišel zajímavý a měla jsem chuť do sebe trochu investovat, tak jsem si ho koupila. Trvalo mu hodně dlouho, než mi přišel a kvůli blbé České poště ho pořád nemám (a už asi nikdy ani nedostanu), tak jsem se spokojila s jeho elektronickou verzí, kterou mi naštěstí prozíravá Aileene přiložila v emailu potvrzujícím objednávku.

Deníček je plný otázek, které by si měl člověk pro sebe zodpovídat - taková mentální cvičení, která pro vás někdo připravil. Mám s mentálními cvičeními trošku problém, když je po mně náhodou chce terapeutka, nikdy si na ně nenajdu čas, ale uvědomuji si, že dost často jsou klíčem k tomu, aby člověk někam směřoval a ne jen tak bezcílně bloumal.

O co tedy jde? V podstatě o neustále zamýšlení jaký člověk chce být, jak toho může dosáhnout a následná evaluace, jak se daří životní směrovník následovat. Deníček je plný otázek typu: Na co se tento měsíc hlavně soustředím? Co pro to musím udělat? Jak se chci cítit?

Právě v rámci uvažování nad otázkou "Jak se chci cítit?" jsem si uvědomila, že se z mého života značně vytratila kreativita. Dříve jsem byla doslova umělecká duše, hodně jsem psala a kreslila (byť v tom druhém jsem nikdy nebyla moc dobrá), často jsem se jen tak toulala a žila momentem. Žití momentem a plné prožití emocí je něco, co jsem zapomněla. Trochu jsem to v sobě sama možná zadupala, když jsem se snažila zoufale všem (a hlavně asi sama sobě) dokázat, že jsem chytrá a zodpovědná a že dokážu velké věci, ne jen sedět po lavičkách a čmárat na ně básnicky. Teď jsem se svými velkými věcmi již celkem spokojená, nebo k nim, řekla bych, minimálně směřuji, a tak jsem si dala jako jeden z cílů v deníčku do roku 2018 více umělecky žít, více tvořit a skrz tuto tvorbu dávat průchod svým emocím. A tento blog má být pomocníčkem, jak se ke křehké umělecké dušičce hluboko ve mně zase propracovat.

Z toho plyne i název blogu: Atrist date - umělcovo rande. Rande s múzou, asi se dá taky říct. O tomto konceptu ještě časem něco napíšu, ale prozatím chci hlavně říct: vítejte! Pojďme se společně vydat na cestu za pocity, uměním a kreativitou.

Vaše Popelka

Až budu velká

5. února 2018 v 15:18 | Popelka |  Poezie na okrajích sešitu
Až budu velká, budu koukat každý večer na hvězdy
a mít dům s dobrým výhledem.
Až budu velká, pojmenuješ po mně souhvězdí
a já ti stejně uteču za sousedem.
Protože se bojím někomu říct ano, a protože se bojím zůstat pořád stejná,
ale přes všechny překážky, přemety i pády svému srdci chci být stále věrná.
Na celý život malá holka,
co jí už nestačí sídlištní školka
a do pevnosti z dek chce zakrýt celý svět.
Snažím se pořád zůstat krásná
(ahoj, kréme proti vráskám)
hledám místo, kde budu šťastná
(a u jídla celkem mlaskám)
Pak možná kocourovi dám jméno*,

ale do té doby hlavně ať je zatopeno.


*reference na Snídani u Tiffaniho

Kam dál