Březen 2018

Po velké hádce si nasadíme masku

5. března 2018 v 16:17 | Popelka |  Zápisky
Hodně jsem se teď o víkendu pohádala s jedním kamarádem, se kterým spolu ale bohužel děláme taky na jednom projektu. A to tak, že my dva jsme si nejbližšími spolupracovníky.

Rozčílil se na mě kvůli jedné věci a začal mi psát nenávistné zprávy. Dostal se fakt do ráže a provokoval mě, abych se s ním začala hádat. Nevydržela jsem to a odpověděla jsem mu. Nechtěla jsem se s ním hádat, takže jsem byla docela konstruktivní. Za část těch věcí, co mi vyčítal jsem se mu omluvila, část jsem mu vysvětlila ze svého pohledu a šla jsem spát, bylo pozdě.

Ráno jsem se probudila a našla jsem - nevím jak to jinak nazvat - kupu sraček. Napsal mi strašně moc fakt dlouhých zpráv. A když píšu strašně moc fakt dlouhých zpráv, tak si pořád ještě nedokážete představit, jak moc těch zpráv bylo a jak byly dlouhé. Vsadím se, že by to dohromady dalo třeba i 5 normostran, ale nepřepočítávala jsem to, nejsem sebevrah. Ani jsem je nepřečetla všechny, ze stejného důvodu. Skončila jsem asi ve třetině, protože už jsem to nevydržela.

Nemělo smysl na to jakkoli reagovat, nadával mi za úplně všechno. Polovinu z těch věcí, na kterých demonstroval, že celý život je špatný, jenom kvůli mě, jsem si nepamatovala. Obvinil mě z chronického popírání reality. Obvinil mě, že nejsem schopná nikdy uznat chybu a omluvit se (byť jsem se mu v předchozích zprávách omlouvala). Taky mi řekl, že všechno, co se mi na tom projektu povedlo, bylo jenom díky tomu, že se mnou dělal on. Že ho chornicky nerespektuju a nejsem ochotná ani pohnout malíčkem navíc... Ale ani jediný náznak toho, že on by něco někdy udělal špatně, že třeba ne úplně všechno byla vždycky chyba čistě na mojí straně.

Jak říkám, ani jsem to nedočetla, představa co bylo všechno v těch dvou zbývajících třetinách... zvedá se mi žaludek jenom na to pomyslím. A to celé ty zprávy začínaly "mám tě rád, ale..."

Jak je možné napsat někomu, koho údajně máme rádi tolik, ale opravdu tolik hnusných a zlých věcí, zpochybnit zásluhu za velký kus práce, který člověk odvedl, a obviňovat ho snad ze všeho, co se kdy stalo. Kdybych to dočetla do konce, možná bych se dozvěděla, že holokaust je taky moje chyba.

Byla jsem z toho opravdu hodně, hluboce smutná. Vědomě jsem věděla, že to co udělal, nevypovídá nic o tom, jaká já jsem a jak se chovám, protože takhle se problémy neřeší. Takže kdybych dělala reálné problémy, tak by se řešily jinak - rozumnou debatou, ne neutuchajícím proudem nadávek. Věděla jsem, že většina věcí, co napsal, jsou hlouposti a ty co nejsou hlouposti, tak jsem se mu za ně už někdy dřív omluvila. Věděla jsem, že ani nemá smysl se pouště do debaty, protože těch nadávek bylo tolik, že bych se jim nikdy neubránila a jen bych si vysloužila další. Ale stejně mě to hluboce ranilo.

Dnes ráno jsem o tom psala terapeutce, protože je nejlepší. Psala mi, že si z toho nemám nic dělat, protože takto se chovají jenom nešťastní lidi. Měl zřejmě špatný moment a potřeboval terč, na který shodit své problémy. Už se mi, díky její práci, podařilo to asi docela zpracovat a nebrání mi to žít normální život. Ale máme před sebou ještě nejakou dobu na tom projektu... Co teď? Terapeutka radí, nasadit si masku a tvářit se, že se nic nestalo. Ale já to asi nedokážu. Myslím, že se nedokážu tvářit, že je všechno naprosto OK, usmívat se a mávat.

Co byste mi radili?
Vaše ublížená a realitu popírající
Popelka

Óda pro nadřízenou

1. března 2018 v 13:39 | Popelka |  Poezie na okrajích sešitu
Já vím, pouštím se do témat z kterých stoupá dým,
asi už jsem taková a nikdy se nenapravím.
Místo květin čmárám po papíru argumenty,
a ohrnuju nos nad tvými instrumenty.

Žiju si ve vlastní cele co sama jsem si vystavěla,
nakreslila jsem si mříže a teď si přijdu ovdovělá.
Nevidím smysl v běžném světě
a pohrdám tím jak ty pohrdáš mnou,
shrnu to všechno v jediné větě,
a ač jsem na světle, brouzdám se tmou.

Jsi primitivní a bez páteře a snažíš se vypadat sečtělá,
já s tužkou v ruce sedím, rozpálená doběla.

S tužkou v ruce co kreslila dřív kytičky,
co linuly se z ní básničky,
a dneska píše úkoly a data.
Ach ty moje holka zlatá,
kdyby se za daty alespoň neskrýval dým.